Historie

V katastru obce Zlechov byla objevena čepel a zlomek parohu soba z mladšího paleolitu (asi 80 000 – 10 000 př.n.l.). Tyto nálezy dokazují pradávné osídlení tohoto kraje lovci a sběrači, kteří se usídlovali na písčitých návrších blízko řek.

V části obce zvané Padělky bylo nalezeno neolitické sídliště (5000 př.n.l.) s volutovou keramikou. Kromě keramických střepů byly nalezeny kamenné nástroje (sekeromlat), které poukazují na počátky zemědělství v našem regionu.

V části Zlechova nazývané Valy (nad fotbalovým hřištěm) bylo nalezeno sídliště z pozdní doby římské (4.- 5. století po Kristu) čítající celkem 198 sídlištních objektů. Stavby náležely různým etnikům, které se v důsledku stěhování národů rychle střídaly. Mezi ně patřily i první protoslovanské národy, které přišly z oblasti středního Podněpří. Sídliště patří k nejstarším nálezům tohoto druhu u nás a bylo jako jediné celé prozkoumáno. Hodnotné jsou především nálezy keramických nádob.

V katastru obce bylo nalezeno také několik římských mincí (denár Hadrianus – 117 – 138 – falzum, mince s vyobrazením Konstantina I. – 306 až 337).

Z 10. století pochází nález polozemnice v části obce zvané Za Branou (více informací). Její nález vyvrátil názory, že bylo původní obyvatelstvo v této oblasti téměř zcela vyhubeno nájezdy kočovníků.

Obec jako taková vznikla pravděpodobně v průběhu 11.století. Nejstarší zmínka o obci však pochází teprve z falsa ze 13. století, ve kterém potvrzuje roku 1207 držení vsi zakoupené od rytíře Dobena za 30 stříbrných nově založenému velehradskému klášteru král Přemysl Otakar I. Vesnice, kterou tvořilo jen několik dřevěných domků krytých slaměnými došky, byla obklopena hustými lesy, ve kterých žila divoká zvěř. To dokladuje i jeden z místních názvů – Vlčí jámy. Příslušnost k velehradskému klášteru znamenala pro vesnici nesmírný přínos, protože tento řád s sebou přinesl rozvoj řemesel (kovářství, kamenictví), pokrokové způsoby obdělávání půdy a začal v našem kraji s pěstováním vinné révy, kterou řád potřeboval k bohoslužebným účelům. Poddaní podléhající velehradskému opatu museli odvádět nejprve naturální a později peněžní renty a vykonávat robotu (zpočátku nevelkou). Feudální řád na klášterním panství byl ve srovnání s řádem světských pánů mírnější. Hospodařilo se systémem tzv. trojpolního hospodářství (Jeden díl byl oset ozimem, druhý jařinou a třetí se nechal ležet ladem). Pěstovalo se žito (réž), ječmen, oves, luštěniny, konopí a len. Obilniny byly přechovávány v tzv. zásobních jamách ( nahoře zúžené prostory v zemi, zevnitř vymazané hlínou a vypálené aby bylo zamezeno vlhnutí zásob.

Po církevně organizační stránce byl Zlechov spravován z Boršické farnosti, kde sídlil cisterciácký kněz. Již ve 14. stol. je ve Zlechově připomínána kaple sv. Anny. Po vypuknutí husitské revoluce vzniká v roce 1420 na ostrohu řeky Moravy u nedalekých Nedakonic Nový Tábor husitů, kde se shromáždili i mnozí poddaní z velehradského panství. Husité v čele s Janem z Vizovic vypálili v roce 1421 velehradský klášter a stejný osud potkal i kostel v Boršicích. Po roce 1431 se řeholníci navrátili do svého kláštera, který byl těžce poškozen. Na jeho opravu se snažili získat finanční prostředky zastavováním vesnic a když pak neměl na výplatu zástavy, musel vesnici prodat. Tak se i Zlechov dostal za 433 kop stříbra do zástavního držení hradišťského patricije Štěpána Pleula. Po něm jej držel jeho syn Jiří, který vesnici navrátil opět klášteru. Roku 1547 byl Zlechov spolu s dalšími obcemi v zástavě Žerotínů s podmínkou, že budou přispívat na výživu opata a konventu. I v dalších letech se však majitelé Zlechova měnili.

Patnácté století bylo obdobím ničivých česko-uherských válek, které zdejší kraj zpustošily více než války husitské. Mnohé obce zcela zanikly nebo byly značně vylidněny či vypáleny.

V relativně klidném šestnáctém století dochází k utěšenému rozvoji hospodářství. Největšího rozvoje dosáhlo vinohradnictví, které bylo nejvýnosnějším odvětvím hospodářské činnosti. Zlechovské vinice patřili k největším v kraji (57 měřic). Dne 6. července 1555 došlo ke smlouvě o svobodách v buchlovských lesích. Podle ní měli poddaní ze Zlechova pást svůj dobytek na přesně vymezeném místě, chytat ptáky žerděmi , lepem a síťkami a sekat dříví a to jak k stavění , tak i k palivu, k vinohradům, k řemeslným i jiným potřebám. Bednáři, koláři a výrobci pluhů směli zboží, vyrobené z tohoto dřeva , svobodně prodávat. Za tyto svobody byli povinni jak Zlechovští, tak Tupeští odvádět plat na Buchlov, a to každý půlláník a čtvrtláník po 10gr, podsedník po 4.gr. a z obou vsí dohromady pak na každé vánoce odvést na hrad 5 mtů ovsa, čili 150 měřic obecné míry. Později byla tato povinnost přeměněna na odvod 61 měřic 3 achtelů ovsa. Povinnost skončila v r.1707. Daně odevzdával fojt nebo rychtář obce. Ten také vrchnosti ručil za pořádek v obci. Za to byl zbaven roboty a odváděl jen malé dávky. Obec v té době mohlo tvořit kolem 20 – 28 domů, což odpovídalo asi stu obyvatel. Tento počet se však v 16. stol. zvětšil na 42 usedlostí. Polnosti tvořilo 11 lánů (= 83 měřic), 64 polí (2 celoláníci, 11 tříčtvrtěláníků, 12 půlláníků, 8 čtvrtláníků). V obci byla obecní hospoda , která byla povinna odebírat vrchnostenské pivo, pálenku a víno. Utěšený rozvoj obce však přerušily válečné události, které se táhly celým 17. stoletím (1604-05 vpád Bočkajů; 1621-23 průchody vojsk během třicetileté války; 1645 vpád Švédů; 1663, 1683, 1706 vpády Turků, kteří z Moravy během pěti týdnů odvlekli 12 000 Moravanů do otroctví a starší 40 let zabíjeli). Střídající se vpády vojsk neumožňovaly obdělávání polí a ke všemu sem byl zavlečen opakovaně mor (1623, 1645), což připomíná kamenný kříž z roku 1674, který je nejstarší památkou v obci. Škody působil obyvatelům také Zlechovský potok, který se často rozvodnil i požáry. (Největší povodeň je datována rokem 1825, kterou připomíná pamětní deska na budově bývalého Obecního úřadu).

V 18.století vznikly na vesnici dvě skupiny domkařů – chalupníků bez polí tj. domkařů na rustikální, čili poddanské půdě a domkaře na dominikálu – neboli vrchnostenské půdě. Vedle tzv. láníků zde byla i část chudiny – chalupníků bez polí. Podle tereziánského katastru se tu napočítalo v polovině 18. století 1868 měřic polí, 31 měřic zahrad, 19,5 měřic pustin, z luk pak 116 fůr sena, 107,2 měřic vinohradů. Vinaři se řídili tzv. horenským právem. Vinice hlídal hortný, který chodil po frídech (koncích vinohradů) a plašil klekačkami ptactvo a hlídal vinice před zloději. Do vinohradu nesměl vstoupit, leda za účelem vypuzení škodné. Důležitou změnou v zemědělství bylo zavedení pěstování jetele, čímž byla lépe zabezpečena péče o dobytek. Na konci 18 stol. se objevují také brambory. V obci bylo 47 chalup. Vedle zemědělství se obyvatelstvo živilo prací v blízkých lesích, zejména rubáním a svážením dříví. Robotou bylo velehradskému klášteru povinno 21 sedláků dvěma koňmi 3 dny v týdnu, 21 podsedníků jedním pěším tři dny v týdnu a 31 chalupníků jedním pěším 1 den v týdnu, čili 73 poddaných. Tuto praxi upravoval patent z roku 1775. Podle olomoucké matriky žilo obci v druhé pol. 18. stol. 453 dospělých a 114 česky mluvících dětí. Již koncem 18. stol. existovala ve Zlechově škola. V roce 1791 se připomíná triviální škola, která podléhala dohledu faráře. Největší význam se dostával výuce náboženství. Děti se dále naučily základům čtení, psaní a počítání. Do školy chodily nepravidelně s ohledem na polní práce. Z triviální školy se vyvinula škola obecná (Nová budova je z roku 1900 – 1901). V druhé polovině 18. stol. začala obec používat vlastní pečeť.

V 19.stol. obyvatel ještě přibylo: 350 mužů, 339 žen – celkem 689 osob bydlících ve 121 domech a 173 bytových jednotkách. Domy byly stavěny z tzv. nabijanice (kotovice), což byla nevypálená upěchovaná jílovitá hlína se štěrkem a slámou. Typický byl trojdílný dům – jizba, síň, komora. Střechu tvořily slaměné došky. Okna byla malá. V síni stálo otevřené ohniště. Velkou část jizby tvořila kachlová kamna. Dřevěná dlážka byla vzácností, převládala upěchovaná hlína. Někde se svítilo loučemi, jinde jednoduchou lampičkou. Nábytek byl prostý. 102 občanů se zabývalo zemědělstvím, 3 řemeslem, 6 obojím a 62 byli nádeníci. V 90 letech odjelo více než 15 rodin za lepším živobytím do Ameriky. Chovalo se 108 koní, 16 volů, 146 krav, 68 kusů mladého dobytka a 93 ovcí. Bylo tu 18 půlláníků, 6 čtvrtláníků, 21 podsedníků, 62 domkařů s malým množstvím půdy, 4 půlpodsedníci. Vinice se rozprostíraly na 12 jitrech. Obcí probíhala státní silnice vedoucí do Bučovic a Koryčan, což zvyšovalo její prosperitu. V obci byla rekonstruována v roce 1934 (kostky). Komunikační přístupnost obce však také měla své stinné stránky. V důsledku průchodu pruských vojsk v roce 1866 došlo ke značným hospodářským ztrátám a k vypuknutí cholery, které podlehlo 23 osob. V roce 1899 byl založen spolek dobrovolných hasičů.

Na počátku 20. století obnášel katastr obce 650 ha. Z nich připadalo na pole 580 ha, na zahrady 18 ha, na vinice 5,51 ha, na pastviny 20 ha. Obec měla 93 koní, 316 kusů skotu a 300 vepřů. Chudé obyvatelstvo odcházelo za prací do Uh. Hradiště a do blízké Vídně. Mnoho občanů pracovalo také na výstavbě železnice. V roce 1911 zde byl založen spořitelní a záloženský spolek Raiffeisenka. První světová válka připravila o život 24 občanů. V roce 1935 byl založen spolek pro půjčování hospodářských strojů. V obci byl bohatý kulturní život. Orel vznikl v roce 1921, Junák v roce 1932, kulturní činnost vyvíjel odbor Národní jednoty a spolek divadelních ochotníků Tyl (od r.1941) a bylo zde i kino. Od roku 1921 navštěvovaly zlechovské děti 6. až 9. ročník měšťanské školy v Buchlovicích. Existovaly snahy postavit v obci nový kostel. Dokonce již byly konány sbírky. Realizaci stavby však znemožnila druhá světová válka. Ta skončila pro Zlechov 30.4.1945, kdy jej osvobodilo rumunské vojsko. Padlo při tom 15 Rumunů, kteří byli dočasně pohřbeni v části obce zvané Chmatov. Ve válce padlo také 11 občanů a 7 občanů židovského původu bylo umučeno v koncentračním táboře. Při volbách v roce 1946 si udržela prvenství v obci Lidová strana. Vzhledem k celospolečenskému vývoji však dochází i ve Zlechově ke kolektivizaci. JZD bylo ustaveno v r.1956. V roce 1964 měl Zlechov 1684 obyvatel. Sloučením s družstvy Velehrad – Modrá a Tupesy – Břestek bylo v roce 1974 vytvořeno JZD Vítězný únor. Hospodařilo na 1949 ha zemědělské půdy. V roce 1964 byla v obci vystavěna školka. V roce 1961 měl Zlechov 1684 obyvatel, roku 1970 – 1708 občanů žijících v 438 domech.

Během let se měnil název obce: 1207 Zlechowe, 1220 Leischowe, 1228 Zlechow, 1265 Lechowe, 1564 Zlechow, 1846 Zlechau, 1864 Zlechow a od roku 1924 trvalý název Zlechov.

Druhá světová válka co do rozsahu bojů a celkovými 55-ti miliony mrtvých nemá v historii obdoby. Pojmy holocaust, koncentrační tábory a zločinné zneužití nacionálních ideologií nám dodnes nahání hrůzu. Nejdříve si udělejme malou historickou rekapitulaci, která vedla k těmto zločinům.
Po Mnichovském diktátu v září 1938 bylo v říjnu násilně obsazeno československé pohraničí německými vojsky. Československá armáda byla sice mobilizována, ale pohraničí musela bez boje opustit. 15. března 1939 prezident Hácha pod německým nátlakem podepsal okupaci Československé republiky. Podkarpatská Rus, tehdy patřící ČSR byla obsazena Maďary, na Slovensku vznikl Slovenský štát a byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Vedením Protektorátu byl vedle vlády pověřen protektor von Neurath. Ti občané, kteří se nesmířili s okupací vlasti, tajně odcházeli do ciziny, kde vstupovali do armád, které bojovaly proti fašistickému Německu. Nejprve to byla armáda Polska, pak Francie a po jejím pádu Anglie. I z naší obce odešlo do zahraničí několik vlastenců. Cestu jim pomáhal uskutečnit zdejší obchodník pan Jaroslav Žák. Takto se dostali přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko, Sýrii a jinými cestami do Anglie následující Zlechovští občané:
Poručík čs. armády Alois Gabriel, Rudolf Čagánek, Jaroslav Čagánek a později i v té době patnáctiletý Bohumil Patočka.
Z těchto se nevrátil pan Alois Gabriel narozen 19.7.1913, velitel kapitán 311 čs. bombardovací perutě, který zahynul spolu s pěti členy posádky 15.9. 1942 při bojovém letu nad Biskajským zálivem.
V dubnu 1941 byl z nařízení protektorátních úřadů pensiován řidící učitel školy pan Josef Bilík, železniční zaměstnanec Josef Zámečník, poštovní zaměstnanec František Jurčík a během května pak přišlo nařízení okupačních úřadů o likvidaci tělocvičných jednot DTJ a Orla. Jelikož se na našem území tvořily odbojové skupiny a prováděli sabotáže, odvolalo fašistické vedení protektora von Neuratha a do funkce byl ustanoven Reinhard Heidrich.Ten po svém nástupu dal popravit stovky vlastenců a plánoval přesídlení a převýchovu českého národa.
Proto byly na naše území z Anglie vysláni českoslovenští parašutisté ze skupin Antropoid, SilverA , Silver B s cílem zabít říšského protektora. Dne 27.5. 1942 byl atentát uskutečněn a Heidrich za týden zraněním podlehl. Nastala těžká doba pro český národ tzv. Heydrichiáda s represemi na všech úrovních. V novinách byly denně zveřejňovány seznamy stovek popravených, kteří s atentátem souhlasili, nebo prováděli odbojovou činnost. Z tohoto důvodu byl v Berlíně popraven zlechovský občan, legionář, plukovník generálního štábu František Bilík. Atentátníci se hledali po celém protektorátu. Ze Zlechova v tu dobu bylo zajištěno gestapem muži s příjmením Kočenda jako rukojmí, protože pan František Kočenda dal do čistírny v Uh. Hradišti balonový plášť, podobný tomu, jaký měl na sobě jeden z atentátníků. Po zradě jednoho z parašutistů Karla Čurdy byli jeho kolegové vypátráni v Praze v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Po boji, aby nepadli do rukou fašistů, vzali si 18. června sami život. Mezi nimi byl i občan Kunovic Jan Hrubý.
V červenci 1942 byli pracovním úřadem v Uh. Hradišti odesláni na nucené práce do Německa také zlechovští mladí lidé z ročníku 1921 a 1924. Z nich se nevrátili Antonín Dias a Josef Juřena. Dále 18. ledna 1943 bylo ze Zlechova deportováno 12 osob, tj. čtyři židovské rodiny a z nich se vrátila zpět pouze paní Olga Hlůšková.

V souvislosti s poslechem zahraničního rozhlasu přišli o život 3 občané naší obce:

• Martin Mařák popraven 16.3.1943 v Osvětimi
• Alois Šimon popraven 11.2. 1945 Buchenwaldu
• Jan Žaluda zemřel 13.3. 1945 v Lagerhausenu

V červnu 1944 byl nad naší obcí první přelet spojeneckých bombardovacích letadel. Byly to bombardéry typu „Liberátor“a B 17 včetně stíhacího ochranného doprovodu letky 15. americké letecké armády s dislokací na osvobozeném území Itálie. Jeden letoun byl zasažen nad Vídeňským Novým Městem. Na jeho palubě vznikl požár a osm členů posádky vyskákalo z hořícího letadla a letadlo se zřítilo na pokraji lesa mezi Velehradem a Salašem a v jeho troskách zahynul i pilot. Jeden z členů posádky, Američan hispánského původu, přistál pomocí padáku v prostoru „Jezírka“. Měl zraněné koleno, byl převezen na Obecní úřad, kde si pro něj přijeli Němci.
V listopadu 1944 projížděl směrem na Nedakonice vojenský vlak, na který zaútočily stíhací letouny a vlak včetně lokomotivy zničily.
Když vypuklo Slovenské národní povstání 29.8. 1944 odešel na Slovensko k partyzánům osmnáctiletý František Habáň. Po jeho potlačení přešel zpět s partyzány na Moravu. Krátký čas se skrýval doma a po odpočinku odešel zpět do 1. československé brigády Jana Žižky, kde padl v lesním srubu v Bílové u Rajnochovic v Hostýnských vrších.
Dne 16.4. 1945 byl bombardován cukrovar ve Starém Městě, kde byl po krátkou dobu štáb německých vojsk. Při tomto bombardování zahynul zaměstnanec cukrovaru a náš občan Alois Gabriel a pohřeb se konal už ve frontové linii.
Osvobozováni Moravy začalo po dobití Vídně tzv. Brněnskou operací. Vojska do jihovýchodní části Moravy postupovala dvěma směry, Povážím a směrem přes Lanžhot, kde bylo silné uskupení opevněných německých vojsk a maďarské armády. Průzkumem však sovětská armáda zjistila téměř nechráněný úsek v prostoru Sudoměřic, čehož využila k obchvatu lanžhotského uskupení zezadu. Čelním útokem pak velmi rychle osvobodila Hodonín. Osvobození Uherskohradišťska probíhalo ve dnech 13. dubna až 2. května 1945.

V těchto dvaceti dnech byly osvobozeny všechny obce našeho okresu. Hlavní podíl na osvobození okresu měly vojenské útvary sovětské armády, jmenovitě 40. armády generálplukovníka Žmačenka. V jejich svazku bojovala i vojska 1. a 4. rumunské armády generála Avramescu. Na území okresu postupovala tato vojska od jihovýchodu a od jihu, tedy od Nového Města nad Váhom a od Strážnice. Na jihovýchodním směru začaly 11. dubna boje v Květňanském průsmyku a 13. dubna byla osvobozena osada Květná a následujícího dne se dočkala svobody obec Březová. Na tomto úseku se však fronta zastavila a o katastrální území Strání se bojovalo plných 14 dní. Němci se pokoušeli zadržet postupující sovětská vojska co nejdéle na moravsko-slovenském pomezí a hornatá krajina byla pro jejich obranu velmi příznivá. Proto podnikali řadu protiútoků a snažili se dobít ztracené pozice zpět. V urputných bojích těchto čtrnácti dnů padlo 100 sovětských a rumunských vojáků a 19 místních občanů. Až 26. dubna se podařilo jednotkám zlomit německou obranu a týž den bylo osvobozeno Strání, Korytná a další obce včetně města Uherského Brodu. Zde bylo také zřízeno vojenské velitelství Rudé armády.
Současně se probojovala na území okresu vojska 53. armády z jižního směru, kde se fronta zastavila na 13 dní, v kopcích u Blatnice a před Uherským Ostrohem, který byl osvobozen 26. dubna. O den později, 27. dubna se oba proudy setkaly před Uherským Hradištěm a osvobodily Kunovice a Sady. V těchto místech se fronta na 4 dny opět zastavila. Rudá armáda upustila od přímého boje o Uherské Hradiště a postupovala směrem západním a severním od města, aby donutila Němce opustit město bez větších bojů. 28. dubna byly osvobozeny Polešovice, Ořechov, Vážany, Tučapy a Stříbrnice, 29. dubna Staré Hutě a Buchlovice a 30. dubna vstoupila osvobozenecká vojska do Zlechova, Tupes, Břestku a na Salaš. Současně východní sled osvobozoval severní kopce nad Uherským Hradištěm. To přinutilo poslední zbytky Němců, aby v noci z 30. dubna na 1. květen město opustily . Němci před svým ústupem zničili mosty přes Moravu. Sovětští ženisté však vybudovali v Uherském Hradišti pontonový most, který umožnil rychlé pronásledování ustupujících německých jednotek. Spolu s okresním městem získala 1. května svobodu řada obcí severně od Uherského Hradiště a většina obcí Bojkovicka včetně Bojkovic. Při osvobozovacích bojích v našem okrese padlo 1200 sovětských a rumunských vojáků.

V samotném Zlechově byla situována německá vojenská záloha. V sobotu 28.4.1945 kolem 13- té hodiny začaly padat první dělostřelecké granáty v prostoru potoka a Vrchních slínů. Početná posádka a tři obrněná vozidla bránily v postupu osvobozeneckým armádám.Vozidla vyjížděla do proluk a kulometnou palbou bránila postupu osvoboditelům. Boj trval celou sobotu, neděli a v pondělí 30.4. 1945 se boje vystupňovaly. První osvoboditelé se k nám probojovali kolem 15. hodiny a o čtvrt hodiny později byl uprostřed obce vyhozen betonový most německým vojákem, který byl následně zasažen střelbou rumunského osvoboditele. Naši obec osvobodila vojska 4. rumunské armády, včleněná do vojsk Rudé armády druhého ukrajinského frontu, jemuž velel maršál Malinovský. Při osvobozování Zlechova padlo 13 rumunských vojáků a neurčitý počet Němců. Němci z neděle na pondělí odvezli raněné a padlé směrem na Velehrad cestou kolem rybníka. Z našich občanů při osvobozování obce zahynuli Antonín Velecký a Jan Loubal, zranění byli František Vávra a Cyril Stašek.
Bilance škod byla následující: Těžce poškozeno bylo 8 domů, vyhořely 2 domy a to pana Františka Tománka a Antonína Čevely a skladiště pana Otty Žáka. Lehce bylo poškozeno 72 domů. Celkové škody způsobené frontou byly odhadnuty na půl milionu tehdejších korun. Po osvobození 30. dubna se večer sešel Revoluční národní výbor složený ze všech politických složek, aby zajistil pomoc postiženým občanům a udržel pořádek v obci. Bylo provedeno označení nevybuchlé munice, započalo se také se stavbou provizorního mostu. Materiál na stavbu mostu byl přivezen z Buchlovských hor a most byl opraven za 3 dny. Po osvobození vlasti asi v polovině května se do Zlechova přijeli podívat naši zahraniční vojáci, kteří se vrátili v těchto vojenských hodnostech. Bohumil Patočka rotný, Jaroslav Čagánek četař, Rudolf Čagánek podporučík, Rostislav Bébar praporčík.

Starobylá kaple Sv. Anny , připomínaná již ve 14. století, stávala v prostoru před novým kostelem. Její podoba pocházela z přestavby z roku 1850, roku 1995 byla zbourána.

Boží muka u silnice do Tupes postavená roku  1674 klášterním převorem Adamem Mirandulou s nápisem:
„Memento mori, Homo, et disce mori. A. S. 1674. F. A. M. P. M. W.“
(Pomni na smrt člověče, a uč se umírat. Fecit Adam Mirandula Prior Monasterii Welehradensis)

Barokní socha sv. Jana Nepomuckého na návsi před kostelem pochází z roku 1733, byla postavena místním občanem Pavlem Dudeškem, roku 1885 byla opravena nákladem zlechovských občanů.

Na poli směrem ke Starému Městu stával asi 1 m vysoký kamenný smírčí kříž asi ze 17. století. Dnes je uložen ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti. V katastru obce se nachází jedno z nejstarších slovanských sídlišť u nás. Objevily se zde i stopy paleolitického člověka, neolitu atd.

Pramení pod bývalým vrchnostenským dvorem Zikmundovem asi 1 km východně od obce Staré Hutě. Tok prochází obcemi Břestek, Tupesy a Zlechov, do Moravy ústí 2 km jihozápadně od Starého Města.

Pečetě jednotlivých obcí vznikaly z ekonomických důvodů. Aby obec nemusela svá písemná pořízení nechávat pečetit v sousedních městečcích či městech, udělovala vrchnost právo na vlastní pečeť. Nejstarší známé privilegium na vesnickou pečeť je z roku 1496 pro obec Křenovice u Kojetína. Během 16. století získala právo pečeti řada vesnic, převážně na Olomoucku a jižní Moravě. Teprve v 17. a 18. stol., s tím, jak se rozrostla písemná agenda místních orgánů, rozšířilo se i používání pečetí tak, že vlastní pečeť získaly prakticky všechny vesnice.
Na Uherskohradišťsku získaly jako první pečeť Polešovice (1602) a Nedakonice (1634). Zlechov svou pečeť získal pravděpodobně v první polovině 18. století. (Přesné určení datace získání pečetí na buchlovském a velehradském panství je však většinou problematické). Pečetě měly většinou kulatý, někdy mírně oválný tvar. Otiskovaly se do běžného pečetního vosku červené barvy. Pečetní obraz znázorňoval většinou symboly života a práce lidí na venkově či reflektoval zvláštnosti krajiny (obec ležící u řeky, nebo naopak na úpatí hor), znázorňoval světce, jež byli zpravidla patrony kostela.
Zlechovská pečeť má v kartuši hrozen, pod ním révový list, vpravo vinařský nůž a nalevo radlici. Později se místo radlice objevuje druhý vinařský nůž. Opis DIEDINA ZLECHOW po obvodu pečeti není oddělen od pečetního pole (na rozdíl od velmi podobné pečeti obce Tupes). Pečetí se přestává používat po roce 1850 v souvislosti se společenskými změnami a zavedením razítek. Ta někdy přejímala původní vzhled pečeti, jindy však byl ponechán jen nápis, který byl časem místy doplněn o jiný symbol.
Na počátcích 20. století se na obecních razítkách objevují též zemské znaky – český lev nebo moravská orlice. Za okupace byla zavedena dvojjazyčná razítka a zrušeno užívání státních a zemských znaků. Po válce dochází částečně k obnově dřívějších znamení. V roce 1952 však dochází k úplnému zániku obecních znamení, kdy bylo zavedeno užívání státního znaku na razítkách národních výborů všech stupňů.

• Publikace historie Zlechova podrobně (995.98 kB)